Bezmoc v sanitce?

Reakce na článek Lenky Petrášové v MF Dnes, 28/03/2013 "Bezmoc v sanitce, nemocnice nebere".   Situace v záchranné službě není zdaleka tak katastrofální, jak autorka líčí. Rád bych tedy uvedl některé skutečnosti na pravou míru.

Bohužel se stává zvykem v denním tisku a v dalších mediích obecně, že  problematika, která by si zasluhovala  alespoň elementární znalost souvislostí  a systémových podmínek,  je prezentována laikem se zjevnou neznalostí dané situace. O to hůř, když je komentář veden jednostranně a líčí veškeré záležitosti z pohledu jedné osoby, bez možnosti oponentury ze strany druhé. Článek Lenky Petrášové je toho klasickým příkladem, i když alespoň krátký prostor pro vyjádření je poskytnut mluvčím některých nemocnic. Nezbývá mi tedy, než na uvedený článek reagovat.

Troufám si říci, že problematice přebírání pacientů od záchranářů (ale i předávání pacientů záchranářům), rozumím. Patrně nejsem ten nejpovolanější, kdo by měl na článek reagovat, a dovedu si představit, že ředitelé dotčených nemocnic či přednostové a primáři ARO či Urgentních příjmů by poskytli více argumentů, ale na rozdíl od těchto jmenovaných se nevystavuji riziku sporu se zástupci pražské záchranky. Hovořím totiž z pozice lékaře, který na Urgentním příjmu "jen" pracuje na krátký úvazek, a pacienty od záchranky přijímá. V souběhu s tím se věnuji pacientům v soukromé praxi, odtud zkušenost s předáváním pacientů záchrance. Měl jsem možnost pracovat v jiných zemích Evropy i USA, a tak mám možnost srovnání. A rád bych katastrofální líčení zkušeností z pražské záchranky uvedl v jiném světle.

Článek začíná dramatickým líčením záchrany mladíka, který byl po úspěšné resuscitaci převezen do nemocnice na Vinohradech . To by bylo v pořádku, ale  lamentování nad tím, že umístění do nemocnice (zcela jistě na ventilované lůžko na ARO) "až na čtvrtý pokus" představuje součást boje o život je silně zavádějící.  Dispečink záchranné služby je mimo jiné od toho, aby zjistil, která nemocnice disponuje potřebnou volnou kapacitou, a tam vůz záchranné služby nasměroval.  Pokud by došlo k tomu, že žádná nemocnice v Praze a nejbližším okolí volnou kapacitu nemá, pak by to problém byl, i když ne neřešitelný. K tomu ale nedošlo.  Péče o ARO pacienty je náročná jak personálně, tak finančně, a není možné se divit, že každá nemocnice nedrží volné lůžko jen pro případ, že bude příjem od záchranné služby. A i kdyby, co by se stalo, že by podobně resuscitovaných pacientů bylo najednou více, třeba v důsledku hromadné havarie? Budeme vinit nejbližší nemocnici, že neměla volných pět  lůžek ARO?  Nebo dokonce sedm, dvanáct?

Ředitel Schwarz udává, že za dva týdny v březnu zaznamenaly 20 odmítnutých pacientů v akutním život ohrožujícím stavu.  Pěkné číslo do novin, které neříká zhola nic. Jedná se o procento pacientů nebo ještě méně? Jak závažné bylo ohrožení života? Byli tito pacienti odmítnuti jednou nemocnicí nebo snad všemi? Schwarz si odpovídá sám, když uvádí, že jeden pacient byl "udán" až na pátý pokus. Nebylo a není snad zažitým standardem život ohrožující stavy avisovat ze záchranky do nemocnice předem? Tím se dá vyhnout podobným překvapením při naplněné kapacitě a odmítnutí sanitky při dojezdu. Nebo byli pacienti odmítnuti z jiného důvodu? Ať je to jakkoliv, pořád by to neměl být velký problém. Pacient ohrožený na životě je transportován s lékařem záchranné služby, a i když jsou podmínky ve voze horší než v nemocnici, k ohrožení života by v důsledku toho dojít nemělo.

Na obranu nemocnic je navíc potřeba uvést další fakta, než snížení personálu i financí. Mám mezi záchranáři řadu kolegů, kterých si vážím, ale  patrně mne nebudou mít za následující řádky rádi. Chyba je totiž v systému záchranné služby, vyplývající nejspíš z jejího financování. Neindikovaných převozů ze strany záchranné služby do nemocnic přibývá. Banality, které by mohli léčit lékaři první linie, či by je v horším případě záchranáři a lékaři záchranné služby mohli vyřešit na místě, jsou převáženi záchrankou do nemocnice, kde zaplňují již tak omezené kapacity. Nyní nemluvíme o 20 pacientech z celé Prahy za 2 týdny, ale o každém třetím nebo čtvrtém pacientovi přivezeném na Urgentní příjem! Záchranná služba je finančně  motivována platbou od pojišťovny k tomu, aby pacienta převezla do nemocnice.  Nemá tedy důvod neindikovaný převoz odmítnout nebo pacienta ošetřit doma. Samostatnou kapitolu představují sice život ohrožující stavy, ale nezajištěné lékařem nebo chybně diagnostikované.

Závěrem bych chtěl širokou veřejnost ubezpečit, že situace v záchranné službě nebo akutním příjmu do nemocnic není v Praze rozhodně tak katastrofální, jak redaktorka Petrášová v MF Dnes píše. Naopak, řada Evropských států takové kvality akutní péče o nemocné nedosahuje, o USA ani nemluvě. Přes některé nedostatky je system záchranné služby a následného příjmu do nemocnic dobře propracovaný a plně funkční. A máme být právem na co hrdí: patříme k několika málo zemím na světě, kde jsou pacienti s akutním infarktem myokardu okamžitě léčeni invazivním zásahem na koronárních tepnách,  nemocní s cévní mozkovou příhodou jsou léčeni  na specialisovaných iktových jednotkách a dojezdové časy záchranné služby patří k nejrychlejším. Pro všechny pacienty a bez finanční spoluúčasti. To vše přispívá k nízké úmrtnosti akutních pacientů a obecně k vysokému standardu zdravotní péče v České republice.  To, že nejbližší nemocnice zrovna nedisponuje volnou kapacitou  pro přijetí pacienta ze záchranné služby není problém. Naši pacienti rozhodně  neumírají na ulicích ani v sanitkách. System záchranné služby je sice silně zneužíván, což stojí nás všechny nemalé finanční prostředky, ale to se snad v rámci reformy zdravotní péče změní.  V této souvislosti vyznívá článek v MF Dnes poněkud tendenčně a proti reformě zdravotnictví, což snad ale nebylo účelem. Přimlouval bych se za to, aby se příště podobná problematika řešila na odborné úrovni a tak, aby obě strany měly stejný prostor k vyjádření svých stanovisek.